Zápasy v bahně - den druhý

Je ráno a probouzíme se se sluníčkem a zpěvem asi tisíce ptáků. Čista nádhera! Výhledy jsou senzační. Tak snad bude takový celý den.

Jelikož jsme se dostali zpátky o 7 kilometrů, hledáme možnost, jak si cestu zkrátit, protože 30 je na nás s batohy moc. Mame to! Za dvě hodiny a patnáct minut nám jede autobus ze Starého Hrozenkova do Mikulčina vrchu. Akorát nemáme sbaleno 😂

Honem balíme a honem trvá hodinu, tak to už mám jen hodinu a patnáct minut na přesun, ale mapy ukazují, že to půjdeme ještě o deset minut déle, tak asi blby terén. Dáváme batohy na záda, ale mamka se ještě vykecav, Martin ladí hole a já už začínám vzdávat snahu. No nic, konečně jdeme.

Mame to 4,6km v horách s batohy, nereálné. Neříkám nic, ale ja musela i běžet, Martin natáhl krok a mamka nevím, jak tempo držela, asi černá magie.

Jdeme fakt rychle a stahujeme ztrátu, ale nervy pracují a tak se začínám hádat s Martinem. Nejde mi totiž signál na mapu a zavřela jsem si to - omylem! Tak se nic nenačítá a Martin radí, ať restartuji telefon. No, já místo abych ho poslechla, tak se s ním dohaduji, že to jsem zkoušela včera a taky to nefungovalo, že mu na to s***. Nakonec to udělám a telefon nejde zapnout, no nemela jsem pravdu? Klasika, už se mi nechce honit se za autobusem, ať si jdou sami. Ale jsem srab, tak jdu s nimi taky. Martin mi zapnul telefon a signál jde, no to jsem zrovna nepotřebovala. Tlemíme se tomu, jak parchanti 😂

Přicházíme na autobus a máme ještě pár minut rezervu, tak studujeme, ze které ze tří zastávek to asi jede. Přichází k nám dalších pět trekařů, kteří spali u zastávky pod širákem. Taky nevědí, tak říkáme, že každý budeme na jiné zastávce a pak si mávneme.

Než přijel autobus zjistili jsme, že jedem s hochy stejný směrem, tak jim věříme a jdeme s nimi na zastávku číslo jedna. Trefa! Nastupujeme a jedeme.

Jelikož máme přestup, tak vystupujeme na druhé zastávce, kde je občerstvení a jdeme na polívku. Za hodinku nám přijíždí druhý bus, který nás veze zase tři zastávky. Dohromady ušetřených 8km a ještě do kopce, pecka 🤍

Když vystupujeme, stahují se mračna. Ja mám v gatích naděláno a mamka s Martinem jsou v klidu - jasně jsou divní! ☺️

Jdeme z kopce po asfaltce, mezi louky, koukáme po kravičkách stromech a kytkách. Je to fajn a příjemný.

Vcházíme do lesa a cesta je pěkně bahnitá. Kloužeme se. Nevadí, říkáme si a šlapeme dál. Dáváme si do těla řádně, ale už nás dohání únava, nutně potřebujeme pauzu. Koukám do mapy a vidím altánek za jeden kilometr, tak belháme tam. Fouká, jak deb**. Sedáme si a ohříváme si jídlo. Mňam!

Čeká nás ještě devět kilometrů, tak po jídle vstáváme a razíme. S najedenými bříšky je mnohem větší veselo, Martin zpívá své vymyšlené písničky o jídle a wellnesu 😂 je fakt vtipnej, tak se mu s mamkou smějeme 😂 

Jdeme loukou, lesem, zase loukou, zase lesem, všude je bahno a najednou bum! Mamka leží v bahně. Jako správný budoucí sirotek ji nejdřív vyfotím a pak pomůžu 😂

Se smíchem jdeme dál, ale síly dochází a to už k smíchu není. Čím víc máme v nohách, tím míň mluvíme. Spíš meleme z posledního. Ale potkáváme rybníček, je fakt hezký, tak dáváme čtyři kilometry před cílem pauzu. Mamka si smývá bahno z rukou.

Nemůžeme se zvednout, je to peklo, nohy pálí, záda bolí. Jdeme údolím medvědího česneku a krásně voní, ale nejsou síly zastavit se a dopřát si tu chvíli. Uz chceme byt v cíli. Tak makáme. Makáme pomalu, ale přece. Čekají nás poslední metry po lesní cestě, pak už jen asfalt, myslíme si. 

Ale kdepak. Brodit budeme! To by nebylo, kdyby to mělo jít hladce. Přebrodíme ladnou nohou a jdeme dál.

Už nám zbývají poslední kilometry po asfaltu, už to fakt nechodí. Brečíme, mamka je hrdinka a skáče si. Dala nám na frak, 😂 nevadí!

Přicházíme ke kempu a zamčeno. Nemam odvahu se jim podívat do očí. Ale cítím je, cítím je v zádech. Nezbývá nic, než zavolat na číslo na brance. 

Paráda! Pouští nás dovnitř a jdeme stavět stan, objednáváme pizzu, sprchujeme se a jdeme spát s krásnými 24km v horách 😴