Jak jsme nešli na Triglav

Ráno mě probouzí budík, ale nechávám ostatní spát, protože v noci přišla neočekávaná bouřka a já se podívala na předpověď. Bude jeden den pěkně a pak deště. Jakto? 

Mělo být sakra 3 dny azuro! Asi po hodině budím ostatní a jdeme se domluvit. Shodujeme se, že výstup je moc riskantní a že půjdeme jen o Doliny sedmi triglavských jezer. I tak to bude krása. Balíme věci, předěláváme batohy, abychom netahali všechno, když se budeme vracet, jsme mrzutí, rána nejsou naše nejsilnější parketa, dáváme si polívku z pytlíku a jedem. 

Nahoru vycházíme asi v deset hodin. Na Martina dopadá smutek, že nepůjdeme až nahoru, na naši první ferratu jsme se opravdu těšili, milujeme tyhle výzvy, ale víme, že v dešti bychom jen hazardovali. Tak tedy stoupáme, mě se nedělá moc dobře, spíš naopak, včera jsem toho moc nesnědla a v noci nespala, takže to bere za své, jsem vyčerpaná a přichází na mě totální psychický breakedown. Marin mě uklidňuje dechovým cvičením a má se mnou svatou trpělivost. Ale jdeme dál, stoupáme, je vedro na padnutí, začínají krásné výhledy, začíná ještě více krásných výhledů, jsou dechberoucí, už nám vzaly všechen dech. 

Stoupáme přes kolíky ve skále a zvládáme to všichni skvěle, jsou tu lana po stěnách skal, tak se přidržujeme, děláme pauzy a přibližujeme se k místu, odkud jsme před dvěmi lety letěli s Luckou dolů vrtulníkem, protože jsme to nechtěli jit dolů, vůbec to totiž nebylo tím, že si zlomila kotník 😂 a je to tady, ze zdola s Marťasem slyšíme, jak Lůca dosahuje vrcholu. 

Impozantní 😂 nahoře děláme pauzu, fotky, další fotky a dopíjíme zbytek vody. Stoupali jsme asi 4 hodiny a bylo bambilion stupňů. Domluvili jsme se, že dojdeme jen k Črnomu jezeru. Jdem k němu, je to už jen 500m rovinky a jsme tam, filtrujeme vodu na cestu dolů, dáváme k obědu tortilly s tuňákem a brambůrkami a tortilly s bílou čokoládovou pomazánkou, odpočíváme 😍 Lůca dělá fotku bot, holí, kšiltovky a slunečních sportovních brýlí. Asi to chce dát na Marketplace 😂 

Zvedáme unavená těla a jdeme zpátky, z kopce to zase bolí, Lůca bere Martinovi bezprostředně batoh, protože už ho nesl fakt dlouho a dolů to bude mít nejtěžší, protože vyrostl do bláznivých výšek a má padesátku nohu, to prostě nenacpeš všude kam se ti to na kamenech hodí 👀 scházíme opatrně dolů, nejsme si jistí, jestli to není horší než nahoru (někteří si jistí jsou). Dolů od noh lítají kameny a to i jiným turistům a jeden kámen padá přímo na Lůcu. 

Minul. Lůca se lekla a pustila randál nadávek (mám pochopení). Říkám ji, že se může vynadávat, že nám nikdo nerozumí. Uklidníme se a jdeme dál. Za chvíli nás dohání pan s dětmi a my přesně víme, že Lucku slyšeli, jak nadává a ještě ke všemu jsou to Češi 👌 obě strany jsme to v klidu vyřešili, že se to může stát a šlo se dál. 

Dolů jsme dorazili úplně zamordováni, dali jsme si Colu a jedeme do Chorvatska k moři, tam totiž neprší. V autě se nás Marťas ptá, na co nám byly ty čelovky, co musel táhnout nahoru, protože byl od začátku proti. 

My stále přesvědčené říkáme, co kdyby 😂