Ne vždy se daří
Ráno se probouzíme v hotelu a jdeme rovnou na snídani, ta je skvělá a víme, že taky na dlouhou dobu poslední. Po snídani si bereme batohy a jdeme vrátit klíč od pokoje.
Paní na recepci mluví krásně česky, což nás překvapuje, ale využíváme toho. Říká nám, dostat se z hotelu na Passo Falzarego je již nereálné, pokud nepojedeme vlastním vozem, protože je po sezoně a autobusy už tam nejezdí. Radí nám jinou trasu. Také nám říká, že zítra přijdou bouřky. Nijak nás nepotěšila, ale řekla nám kde u autobusového nádraží v Agordu se dá zaparkovat (hned vedle toho nádraží) - tak alespoň jednu radu využijeme 😂 Je 10:00, od jistých dob na Marťase netlačím, že nestíháme, nemá to rád - asi jako já, když mi někdo říká, že za něco můžu. 😂 sedáme do Fabie a jedeme na nádraží.
Jakmile tam přijíždíme, odjíždí nám první autobus do Caprile, což byla jediná možnost, jak se přiblížit k trase, kde jsme loni skončili. Další jede v 11:40. Po chvíli nacházíme volné místo, na zaparkovaní. Marťas je na své auto dost opatrný. Tak není moc rád, že Fabču necháváme stát na místě, které nezná. Ale jelikož máme 3 telefony, nastavuji na jednom sledování a nechávám ho v kufru. To nám zajistilo klid na duši 😃 bereme batohy a máme dost času, překvapivě. Jdeme využít místního marketu, kde si kupujeme Colu a kousek pizzy. A místních záchodů 😂
Spokojeně vcházíme do autobusu a vyjíždíme. Pana řidiče samozřejmě kontroluji s GPS, jestli jede správně 😂 jede! Vystupujeme v Caprile a čeká nás asi 20 km pěšky po asfaltové cestě a ještě do kopce - pecička 😂 schyluje se ke stopování. Myslím, že kdyby to Marťas věděl, nikam se nejede. Nikdo nám nezastavuje, tak jdeme do kopce a furt to zkoušíme, ale nic. Po jednom kilometru přicházíme na autobusovou zastávku a sundáváme batohy. Je vedro. Zastavuje nám autobus, ale ten jede jinam, tedy nenastupujeme. Martin si dává cigaretku na nervy a já nevzdávám své naděje na stopování a přicházím k úspěchu, jupiiii! 🤍 zastavuje nám Claudie. Moc milá paní, která nám zastavila jen protože máme batohy. Takže jsme prý její lidé. Ona nemá moc ráda hodně lidi, ale má ráda hikery. Je úžasná, povídá si s námi a vykládá nás v Cermadoi, což je na půl cesty, kam potřebujeme. Děkujeme, za lidi, jako je Claudie 🤍 Martin říká, že musí taky někomu teď zastavit, když zastavil někdo jemu. Tak mu říkám, jen batůžkářům, prosím. Mám zbývá jen 10km po asfaltu, to zní lépe. Jelikož nám Claudie zastavila na křižovatce, kde zastavili všichni cyklisti, rozhodli jsme se jít bezhlavě do kopce za první zatáčku (asi 100m) a až tam se podívat do map. Jsme správně! Martin dává cigaretu, po ní nasazujeme batohy a vycházíme, zkouším rovnou stopovat. Neušli jsme ano deset metrů a zastavuje nám Mexičan Jameson.
O Jamesovi bychom za těch 20 minut mohli udělat samostatný článek a bylo by to málo. Když nám zastavil, tak stál uprostřed silnice a říká, kam jedem a že nás vezme. Auto je stále uprostřed silnice a Jameson vylézá nám dat batohy do kufru a na sedačku. On sám má v kufru jedem malý batůžek a příruční zavazadlo, nic víc. Namačkal Marťasův batoh do kufru a můj dal na sedačku. Sedím vzadu a Martínek na sedadle spolujezdce se dobře baví. Jameson je fakt řízek 😂 má půjčené auto a jede ze Slovinska. Jede tam, kam ho to zrovna zavede, nemá žádný konkrétní plán, má jen jedno pravidlo: ,,Best plan is no plan. You can not be angry.” (Nejlepší plán je žádný plán. Nemůžeš pak být naštvaný.) neplánovaně zastavuje na focení hor. Asi 4x, tak taky fotíme 🤍
Děkujeme Jamesovi, za jeho pohled na svět, také jak nám zastavil a dovezl na naše výchozí místo. Jen díky němu a Claudií jsme se tam dostali ve 14 hodin a měli jsme ještě dost času na to, něco ujít 🤍🤍
Začínáme klasicky do kopce, ale zářím nám to chutná, tak dobrý. O 200m vedle jede lanovka, která by nás vyvezla, ale nejsme másla a šlapeme! Jdeme první 4 km k Redugio Cinque Torri. Tam dáváme každý Colu a jednu housku napůl. Potkáváme první pár Čechů, kluk se zastavuje u nás a prohazuje s námi pár slov. Zjistili jsme, že jdou stejnou trasu a mají v plánu dnes přespat na stejném místě jako my. Odchází a já jdu na toaletu. Když se vracím, Marťas mi říká, že když se vrátil ten kluk ke své holce, říkal ji, že jdeme stejně jako oni a ona mu řekla, že tam budou rozhodně dříve než my. Asi tušíte, co se stalo. Výzva přijata 😂
Slečna šla ještě na záchod. Tedy dala nám čas vyjít dříve, ještě aby ne, když oni mají batůžky velký tak na svačinu a my máme na zádech každý 20kg. Šlapeme jak blázni, je to dolu, takže perfecto, jde to 😂 ale co člověk nechtěl dohánějí nás pod kopcem, tak zrychlujeme, ale terén se už zvedá a jdeme nahoru. Nevím koho to kdy napadlo s tak velkým batohem letět, jak drak. Po prvním kilometru nás předbíhají, ja jsem ko a Marťas je naštvaný. Lehce mi naznačuje, že za to mohu já, takže zuřím 😂 zuření nám zajistilo dostatečnou pauzu.
Po uklidnění zase belháme nahoru. Kocháme se a začíná se stmívat, ale víme, že Refugio ke kousek. Taháme nohy, už to fakt nejde, nadáváme, jsme mrzutí. Když přicházíme k oné chatě, vychází ven paní domácí a my se ji mile ptáme, zda mají ještě postel, nebo zda bychom si u nich mohli rozdělat stan. Paní arogantně odvětí, že postel volná není, že máme jít jinam a že stanovat se tam nesmí, ať to ani nezkoušíme, že tam chodí kontroly a pokutují! Naše nálada se ještě zhoršila a začíná být pěkná tma. Paní pro jistotu pustila psa. Jdeme se porozhlédnout po okolí, ale nikde žádné dobré místo. Asi po půl hodině hledání se rozhodujeme, že se se stanem schováme za balvan kousek pod tou chatou. Skvělý nápad, pes furt štěkal a paní na nás pravděpodobně posílá kontrolu. My máme zatím rozbalenou plavbu pod stan a svítí kousek vedle nás osvětlená čtyřkolka do louky. Máme v gatích. Jsme jasny! Ale čtyřkolka odjíždí. Buď nás neviděl, nebo nechtěl vidět.
Rozděláváme stan. Budeme spát z kopce, to už víme. V noci jsem furt vzhůru, slyším řvát jeleny vedle stanu, max 50m. Myslim si, že jsou to modvědi a určitě umřeme 😢
🦶cesty na bus, na stop + Passo Falzarego - Lago Federa = 16,72km
↗️ 705m
↘️ 634m
🚌 Agardo - Caprile = 23,2km
Stop🚗 Caprile - Passo Falzarego = 19,8km