Šumava den třetí 5.7.2026

Ráno se probouzíme kolem sedmé hodiny. V noci bylo teplo a Barča nemohla spát, protože ohleduplní rodiče těch moc hodných dětí krafali do jedné do rána.

Vyčistíme si zuby, poklidíme stany a vyrazíme. Při úklidu stanů do sebe extremě šijeme. Ale asi nás to baví. Vyhodíme bordel, vrátíme čipy od sprch a jde se na autobus. Cestou di říkáme, že zase někdy někam vyrazíme a to jsme ještě nedošli dnešek 😂

U zastávky se zastavujeme v pekárně a já si dávám palačinku s tvarohem, ostatní nic nechtějí 🤍

V autobuse je stejný řidič, jako včera, kupujeme tři lístky do Prášil.

Vystupujeme z autobusu, házíme batohy na záda a jdeme směrem Prášilskému jezírku. Cesta je zpočátku asfaltová, po té kamenitá, a nakonec se mění v příjemnou lesní cestičku. Je to celou dobu do mírného kopce, ale vůbec nám to nevadí, zatím jsme plný sil a dobré nálady. Vypadáme jako výprava z Pána prstenů si říkáme. A samozřejmě, dle Marťase, Bára je glum. 

Cestou potkáváme nějakou rodinku, která se vynořila z lesa. Ptají se nás, kudy se jde Prášilské jezírku. Říkáme jim, že po červené, ale že jsme tam také poprvé. Mají radost a jdou s námi. Ovšem po sto metrech si asi říkají, že my nic nevíme a odpojují se. Naštěstí spletli a my docházíme k jezírku. 

Sedáme si na kámen a dáváme si svačinu. Mažu nám housku se sýrem a salámem, zapíjíme to Redbullem a doplňujeme to od jerky. Prostě gurmánská specialita. Dáváme si to stejné druhé kolo.

Jdeme dál, děláme si pár selfíček a hodně se zase navzájem pochybujeme. Cesta je do kopce, ale zatím to jde, říkáme si první 3 kilometry. Všechny ty další kilometry do kopce už jen potichu trpíme. Když pak cesta začne stoupat ještě prudčeji, Bára bere zpátky důvěru ve mně a plánování 😂

Je mi to fuk, tak stoupáme dál. Nahoře vybočujeme z trasy, protože značka ukazuje vyhlídku. Vylezeme nahoru na vyhlídku a spolu s tím vylézá slunko.

Pokračujeme dál na rozhlednu Poledník, kde si kupujeme colu, kyselé žížalky a domácí štrůdl. Docela fouká, tak s Bárou vyzkoušíme místní toiky, což chtělo pořádnou dávku odvahy, a odcházíme z rozhledny pryč.

Dál pokračujeme převážně z kopce, obletují nás motýly, kterých se Bára bojí, a Marťas začíná pracovat na mobilu.

S Bárou vymýšlíme opravdu pozoruhodné věci, tvory, jako jsou okřídlený hadi, či pavouci. Pevně doufám, že Marťas nás neposlouchá, jinak by mu asi praskla hlava. 🙀

Říkáme si, že už jsme asi půl hodiny nepotkali ani nohu. V tu ránu se samozřejmě vynoří osamělý člověk, který vypadá jako sériový, vrah říkáme si. Jasně, že nás to napadlo, když borec jde trek, má na sobě rifle, a s sebou foťák, na který určitě fotí své oběti. Naštěstí jsme nebyli ty a tak jdeme živí dál. 

U rozcestníku zahýbám doleva na vrchol Oblík. Spadly asi 3 kapky a já jsem si říkala, že slíbený déšť je tady. Nikoliv. Samozřejmě jsme vylezli na vyhlídku a vylezlo i sluníčko.

Na vyhlídce Marťas žhaví služební telefon. Nevíme, co řeší, ale my si užíváme výhledy a samozřejmě hromadu našeho skvělého humoru.

Když se sluníčko rozhodne, že víc jeho paprsků už jsme si nezaplatili, zaleze a my se vydáváme neoznačenou stezkou. Je to malá prošlapaná cestička od lidí a místy nás šlehají větve z křoví, nebo si hrajeme na parkur přes stromy.🌲

I když cesta není značená, je to fakt krásný a dá se to projít. Marťas dává mně a Báře svoje hole, aby mohl vyřešit pár telefonů a jelikož ty hole jsou nám po krk, hrajeme si na dva Gandalfy. Po dalších 30 minutách přicházíme k místu, kde je podezřele hodně turistů. Neleníme a jdeme to prozkoumat. Je to Tříjezerní slať a je fakt nádherná. Jsem ráda, že i přes únavu jsme se tam šli podívat.

Dál vede cesta z kopce po asfaltu, avšak asi po kilometru se dá odbočit a jít po louce. A po dalším kilometru vedle louky teče řeka. Samozřejmě vylézá sluníčko, abychom mohli pěkné fotky, užít si té krásy a asi tisíckrát říct, že to je nádherné. Zastavujeme se prakticky každých 50 m, a na každém kousku je to jiné.

Procházíme kolem nouzového nocoviště, kde jsme měli spát, ale jelikož Marťas musí pracovat, vzali jsme si penzion. Jelikož se ten penzion nachází v Modravě, kde máme auto, považuji se za géniuse, který to tak naplánoval. Penzion je blíž než auto, tak se nejdřív ubytujeme, a pak převážíme auto. Nastává otázka, jestli je nám víc nepříjemný hlad, nebo naše smradlavá zpocená těla. Jelikož je nám nepříjemný víc hlad, jdeme smrdět do místní restaurace. Pár kroků navíc nám neuškodí, když zjišťujeme že neberou karty, tak se vracíme s Bárou pro hotovost do ubytka. Marťas už sedí na terase u restaurace a pracuje na počítači. Když přicházíme i s poslední hotovostí, zjišťujeme, že se asi nenajíme, protože jsme chudý, jako kostelní myši. Na tři jídla a pití nám to nedá, tak se ptáme obsluhy, jestli mají v blízkosti bankomat. 🏧 Naštěstí mají, tak si všichni dáváme smažák s hranolkami a tatarkou. Máme to v sobě asi během třiceti vteřin a cítíme konečně pocit naplnění. S Barčou ale cítíme, že tomu ještě něco chybí, tak dáváme čokoládový fondán. 

Jsme plné k prasknutí, ale ještě někdo musí zajít pro hotovost do bankomatu. Jelikož Marťas furt pracuje, budu to já s Barčou. 🦶Zvedáme se od stolu, ale podlamují se nám nohy. Nakonec se nám povedlo se zvednout a odcházíme. Celou cestu brečíme o tom, jak nás všechno bolí. Když se vrátíme zpátky, Marťas má už hotovo, zaplatíme a jdeme se konečně umýt.

Máme za sebou necelých 25 kilometrů a jdeme umřít do postele.🦶🌲⛰️🤍