Změna plánu :-)

Ráno vstáváme v 7h a je zima. Musíme se pakovat potichu a rychle. V noci asi mrholilo, stan je mokrý a my zjišťujeme, kde jsme si ustlali. Ja balím vevnitř a podávám to Marťasovi ven, kde on dává vše do batohů. Jsme dost mrzutí, protože jsme se nemohli kloudně navečeřet a vůbec jsme se nevyspali. Do 8h ranní jsme se sbalili, dali jsme si kapsičku ovesné kaše k snídani. Vyrážíme! Je mlhavo, ale kilometry nám chutnají, přestože je to do kopce.

Jdeme si na pohodičku, nálada se zlepšuje, počasí ne. Jde více hikerů a navzájem se furt předbíháme. Je mezi nimi i jedna hikerka, které říkáme mamka. Je to přesně ten typ, co moje mamka totiž. Má úplně obyčejný batoh, na něm obyčejnou pěnovou karimatku a místo pláštěnky na batoh má pytel. Tam je přesně vidět vůle, nepotřebuje mít nakoupené nejdražší věci, prostě vezme, co má, co dům dá a jde. Přesně takto by to moje maminka udělala! Tuhle vilu obdivuji a oceňuji. Ona se furt jen směje a to se vsadím, že se z nás dře nejvíc! A to jí je odhadem 50. Ať nikdo neříká, že to nejde, že nemá věci!

Po chvilce dorazíme na hřeben a pěkně tam fouká a začíná kapat. Bereme si pláštěnky, protože déšť nás nezastaví. A navíc jsme rádi, že je využijeme, když už je taháme 😂

Jdeme docela hřebenem nahoru, dolu, tak se nám to líbí a i počasí se začíná umoudřovat. Ale pláštěnky si ještě necháváme, aby nám oschly na slunku. Když sestupujeme k prvnímu Refugiu, je dost prázdné, tak neriskujeme a jdeme dál do dalšího. Jdeme lesem a pak po sesunutým kamení a pak zase lesem, je pohoda a kilometry přibývají. Mame radost a výhledy, je to proste nádhera, hodně fotíme, hodně chodíme, slunko dodává energii. Je to proste úžasné 🤩 

Přicházíme k Refugio Passo Staulanza. Tam si kupujeme Colu a vodu, ale jdeme s tím bokem na louku, protože máme mokrý stan a chceme si ho vysušit. Tak ja roztahuji stan a Marťas ohřívá vodu na oběd. Zaléváme si první sušené jídlo a pak dávejme rovnou druhé, protože nám vyhládlo. Koukáme se, jaký je další plán a jsme trochu vyděšeni, večer má začít pršet a další spaní není možné asi tak dalších 20km, což s 1000m převýšení nejsme schopni ujít. A nechce další noc s tím, že se budeme baž strachy, že na nás někdo přijde. Zatímco plánujeme, přichází hikeři z rána, vůbec nevíme, kde jsme je předběhli a to už dobrou hodinu sedíme. 💪 mame trochu radost, ale samozřejmě víme, ze tohle nese svou daň! 

První nova možnost je jít co Caprile a cestou dat jeden den ve stanu na louce, dle map by to mělo být v pohodě 🙂 ale volíme možnost sejít až do Aleghe do hotelu a osprchovat se! Zvedáme se a jdeme.

Jdeme do strmého kopce, a pak sestupujeme a dáváme si fotografickou půlhodinku:

Scházíme první sjezdovku a z kopce to pekelně bolí. Asi jsme zase zapomněli, že prudký kopec dolů bolí víc, než ten nahoru 😂 pod první sjezdovkou dáváme pauzu na bonbony. Pak už jen pětset výškových dolů. Tedy na dvou kilometrech a jsme v Aleghe. Jsme v půli kopce dolu a z dálky vidíme zákaz vstupu, chce se mi brečet. Jdeme se na to podívat z blízka, ale je tam opuštěný malý bagr, ten se tam musel nějak dostat. Takže ho obcházíme a jdeme. Vyšlo to! 🤍

Přicházíme do hotelu, kde nám pan recepční sděluje, že nám dal lepší pokoj s výhledem na jezero. To bude mít velmi pozitivní dopad na hodnocení 🤍

Střídáme se ve sprše, Marťas bourá nohou do schodu a jde se spát. 😴 

🦶Lago Federa - Refugio Passo Staulanza - Hotel Tea Dolomiti Aleghe = 23,5km

↗️ 533m

↘️ 1607m